Ač by se na první pohled (a poslech) mohlo zdát, že na albu „S.O.S.“ přináší ARAKAIN nové pokračování toho, co bylo tak skvostně načato a rozehráno na „Salto Mortale“, přece jen tomu tak není. A už v okamžiku, kdy dozní druhá a třetí skladba v pořadí, totiž titulní „S.O.S.“ a nechvalně známá klipovka „Páteční flám“, je myslím dostatečně jasno o tom, kde že je zakopaný onen neviditelný pes a proč to tak úplně dokonale nefunguje. Obě skladby, založené na poctivém (a řádně hutném, o tom žádná) kytarovém riffu dospějí až do refrénu, ale přesto se nic neděje. Prvotní jiskra nakažlivosti ne a ne přeskočit a čistá, nenucená dravost a energie, jíž kapela vždy hýřila, se také jaksi nedostavuje. A k tomu ještě dva texty, které se také příliš nepovedly …

Vskutku nejsem jasnovidcem, abych odhalil, proč že se ten skvěle namazaný a alespoň dosud vždy spolehlivě šlapající metalový stroj jménem ARAKAIN tak náhle zadrhnul, ale samotný ten fakt je pro mě neoddiskutovatelným. A to i přesto, že na albu jsou okamžiky (a, zaplaťpánbůh, není jich úplně nejmíň), které za to opravdu stojí, a ve kterých můžete snadno identifikovat to, proč máme ARAKAIN tak rádi. Kytarovou říznost zasnoubenou s jemným citem pro melodii v úvodní „To jsme my“ (s podobně burcujícím textem jako svého času skladba „Thrash The Trash“ a s šikovně umístěným druhým a vyšším hlasem v refrénu) či v „Loutkách“ (jimž znovu nelze upřít dobrý textový nápad a jeho ještě lepší zpracování / „ … za vraždu dnes fešáckej kriminál, za názor dřív jsi hořel na hranici, to dějin běh všemu dvě strany dal, každej má pocit, že je přísedící … „/), opravdu syrové metalové kousky „Adrian“ a „Hlas krve“, zvýrazněné pomalou a drsnou kytarou a ´pochodovým´ rytmem, anebo naopak baladickou lehkost, představovanou tentokráte ve třech polohách od nejjemnějších a tak trochu muzikálově pojatých „Bláznů víry“ přes klasickou „Třináctou komnatu“ s nově neokoukaným (kolikátým už?) klasickým baladickým motivem až po trochu odvázanější „Hladit vlasy tvý“, vybavenou výborným rytmickým kytarovým nápadem. Tady všude, dá se zodpovědně říct, si kapela udržuje svůj tradičně vysoký standart, s přehledem vlastním jenom jí. Jenomže na celé album to nestačí a dostáváme se tak ke kameni úrazu, jejž jsem už výše načrtnul v hrubých rysech. V převážné většině zbylých skladeb se totiž kapele jednoduše nedaří posluchače doopravdy zaujmout, skutečně jí chybí ona typická a přirozená nakažlivost a málo platné je pak to, že pořád ještě posloucháme ARAKAIN, když výsledný dojem rovná se relaxačnímu poslechu libovolné radiové stanice, kdy vám také v hlavě nezůstane vůbec nic a hudba okolo vás jen jaksi mimoděk proplouvá, jako kdyby to bylo všechno, čeho chtěla dosáhnout. O to smutnější pak je fakt, že v tomto případě (myšleny některé ze zmíněných zbylých skladeb) si naopak výrazně všimnete textů, které jsou, při vší úctě k Alešovi Brichtovi a jeho textařskému ´střevu´, opravdu slabé. V takových chvílích si vždycky vybavím několikeré Brichtovo vyprávění z všelijakých mediálních rozhovorů na téma, jak dobrou půlku textů skladeb vždycky dodělává až na poslední chvíli ve studiu při natáčení a je mi jasné, odkud vítr vane. Říkejte si co chcete, ale jednoduše nepochopím, o čem je text „S.O.S.“ (a zvláště pak spojení „ … usmívá se deviant vajgly voní trávou … „), stejně tak jako fakt, proč vůbec vznikl text „Páteční flám“ a jeho „ … každej má svůj nápoj bohů, vodku, becher nebo Jim Beam, Fernet a zelenou k tomu, pivo rumem zapíjí … „). To, co jsem odjakživa nenáviděl u tancovačkových spolků, co mi vždy připadalo jako nejnemožnější berlička pro napsání textu, najednou užívá ARAKAIN, kapela, která nikdy neměla zapotřebí nic takového, ba naopak! Navíc tyhle okamžiky nezůstávají osamoceny, přidá se kupříkladu i „Hanibal“ s naivně infantilní alegorií vrcholící v trapném „ … na na na na na na, one, zwei, tri, agoň! … „ a otazník dozajista vzbudí i na poměry kapely (ve srovnání s hracím časem) podivně krátký text „Hlasu krve“, jako kdyby to skutečně měl Aleš Brichta šidit.

A tak kdybych měl upřímně pojmenovat dojem, který ve mně dodnes vzbouzí „S.O.S.“, asi bych použil slůvko ´rozpačitost´. Rozpačitost nad tím, že ačkoliv je kapela hmatatelně schopná stvořit další výborné album se vším všudy, co k tomu patří, daří se jí to jen, dejme tomu, z poloviny, a to je v jejím případě zcela určitě negativní známka. S ohledem na pozdější vyjádření členů skupiny je ale tohle ´tušení zrady´ určitě na místě, což ze všeho nejvíc doložilo následující řadové album, zdaleka netrpící tolika neduhy jako právě „S.O.S.“. Ostatně symbolika těchhle tří písmen mluví opravdu úplně za vše.